Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je srpen, venku probíhá veletrh sychravosti a tohle album mi přesně zapadlo do kovové oblohy. Za posledních pár měsíců se k posledním CULT OF LUNA vracím pravidelně a musím dodat, že tato deska v uších stále zraje. To, co na první signální fungovalo jako výplň, která si jen ledabyle hraje s atmosférou, nabývá časem stále pevnějších a ostřejších obrysů, které z „A Dawn To Fear“ tesají jednu z nejlepších desek loňského roku. I po delší době tu nacházím nové věci, zas a zas mě dostávají dynamické přechody, na jejichž docenění se vyplatilo počkat.
Oproti minulému zářezu „Mariner“ sice chybí ženské vokály, ale vůbec to vlastně nevadí. CULT OF LUNA na své deváté řadové desce dokázali naprosto skvěle vybalancovat zvukovou pestrost, pověstnou epičnost a hudební nápady. Z desky čiší sebevědomí, které k vám dokáže poslat emoce v nezkreslené podobě. Svůj příběh album vypráví naprosto monumentálním způsobem. Dokáže skvěle načasovat chvíle, kdy mají kytary majestátně fouknout do plachet, i minimalističtější intermezza, jež dávají vyniknout právě emocionálním erupcím, které drtí.
Ano, základ stále tvoří gradace a repetice. Mezi nimi se tu ale pracuje s velmi silnou melodikou, která má téměř soundtrackový charakter, a to vše při zachování syrovosti, jíž CULT OF LUNA nikdy neztratili. Nesnaží se vám balit melodie do ozdobného papíru. Mají v sobě hardcoreovou špínu i ve chvíli, kdy syntezátory hrábnou do rejstříků varhan. V těchto chvílích CULT OF LUNA rozkvétají do pestrých omamných a pečlivě ošetřených květů, ale je jasné, že kořeny jsou hluboko v bahně, odkud vyrůstá mangrovový prales.
Poslední album CULT OF LUNA je, i přes brutální stopáž téměř osmdesáti minut, deskou, která nedokáže nudit. Neustále si uchovává vnitřní napětí, a hlavně pak temnou osudovost, která je téměř hmatatelná. Švédi dozráli za těch více jak dvacet let do dospělosti, kterou by jim mohly ostatní kapely závidět. Talent a inspirace stále nevyschly a zkušenosti mohou zúročit plnými doušky.
Taky jsem se vrátil a nedozrálo to. Elementy, které pozitivně vnímá kolega RIP, na mě tak nepůsobí. Intermezz a opakování je moc, čímž je zároveň torpédována gradace. Čekat i 10 minut na mocný výron cultofluňácké esence je prostě dlouhé. A nudné. Na desce je jediná fantastická skladba, která se jako celek může směle zařadit mezi hymny jako "Owlwood", "Following Betulas", "Vicarious Redemption" nebo "Mute Departure". Bohužel není těžké ji najít. Buď se člověku na poslech té ukrutné stopáže podaří naladit, což není můj případ, nebo si užije pouze fragmentů. U mě dostanou přednost starší počiny.
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.